Loading...

Kolumbie
kapitola 3

Kolumbie
kapitola 3

Guatape

Z Medellínu se přemisťuji do Guatape. Na hlavním nádraží v Medellínu si kupuji jízdenku a hledám autobus. Na jízdence se píše nástupiště 13. To nalézám i s přistaveným malým autobusem, který není nijak označený, ale polepy navádějí k myšlence, že míří do mé cílové destinace. Nakukuji dovnitř, řidič nikde, jen pár pasažérů, kteří mě nabádají k nastoupení. Po pár minutách se autobus rozjíždí, nikdo mojí jízdenku nekontroluje a kdybych si jí nekoupil, tak by se asi nic moc nestalo.

Za necelou půl druhou hodinu jsem v Guatape. Malá malebná, doslova malebná (někde se dá dočíst, že se jedná o nejbarevnější vesnici na světě), vesnička, překypuje životem. Vánoční svátky nalákalo spoustu turistů, vypadá to, že především kolumbijských. Ztrácím se při hledání motelu, ale po hodince s upoceným čelem a zdřevěnělými lýtky dorážím do odlehlého ubytovacího zařízení, které je proslavené tím, že se sem sjíždějí především umělci. Je to taková chalupa s velkým pozemkem, s velkou terasou, karavanem s houpacími sítěmi, u brány stojí koně snažíc se dostat dovnitř užebrat pár soust zbylého jídla od turistů. Uvítá mě dredatý dvoumetrový Francouz, který před časem objevil Guatape a tak se mu zde zalíbilo, že si s přítelkyní koupili pozemek a postavili na něm hostel v hippie stylu. Kdyby tu fungoval trošku lépe internet, dokážu si zde lehce představit strávit i měsíce.

Ubydluju se v hostelu a vyrážím zpátky do vesničky, to už je noc a na hlavním náměstíčku evidentně nešetřili s vánočním vysvícení. Jen tak si tam sedím a s otevřenou pusou na to zírám. Kupuji si pouliční jídlo v podobě kuřecího špízu, sedám si na zídku a pozoruji kašnu, kolem které začíná omladina z vesnice jezdit na kolech. Ve sluchátkách mi hraje zvláštně melancholická písnička (kterou si můžete  pustit v horním levém rohu) a v tom se všichni mladíci rozhodnou jezdit  po zadním kole. Jejich přibližně 15 až 20. Těžko se to možná představuje, ale pro mě to byla při všech těch vánočních světlech podívaná jak z hudebního videoklipu, při kterém mi pobíhal mráz po zádech jak veverka po mechu.

Druhý den ráno se ptám na hostelu, jak se dostanu na přilehlý šutr, odkud by měla být nejlepší vyhlídka na zdejší “třeboňské” rybníky.

“Je to 4 hodinovej lehkej trek, nedá se ztratit. Vyjdeš před bránu hostelu a dáš se doleva.”

S těmito komplexními a vyčerpávajícími instrukcemi jsem se vydal na pouť. U brány zatáčím doleva, procházím kolem řeky, na druhém břehu pozoruji pána v typickém kolumbijském klobouku s mačetou v ruce jak seká trávu (nebo čeká na zbloudilé turisty, kdo ví…).

Po chvilce narážím na konec cesty a bránu, kde je napsáno velkými písmeny: “ZÁKAZ VSTUPU. SOUKROMÝ POZEMEK”. A to poslední co chcete v Kolumbii udělat, je vstoupit na cizí pozemek a načapat  10 týpků jak překládají podezřelé balíčky ze stodoly na náklaďák. “Nemožné ztratit se…” překonáno v prvních 5ti minutách.

A tak se vydávám opačným směrem, rovnou do vesnice a odtud svou vlastní cestou směr balvan. Určitě to byl osud, který chtěl, abych měl při průchodu vesnicí  možnost koupit si na cestu energii v hrsti. Z kapsy vytahuju jedinou dvacetitisícovku co mám u sebe a kupuji snickersku za 3000 pesos (tatranky tu prostě nemaj no) a vyráží se.

Trek je to opravdu snadný, skoro bez lidí, všude kolem spoustu přírody, krav, pobíhajících psů, koní a v po vzdálí vyčuhující motivačně přitahující šutr.

Po čtyřech hodinách tůry, opakuji 4 hodinách (proč? protože další odstavec), dorážím k mýtickému balvanu a rýsují se přede mnou shody delší než proslov vaší babičky o nebezpečnosti drog.

I tak jsem pln nadšení a chystám se na zkrocení kamene, ze kterého by kolo neudělal ani neandrtálec pan František Huml. A v tom se chytnu za pačesy, kterých mám více než pan Huml a hledím na bránu ke schodišti, kde se píše “Vstupné 18 tisíc pesos!“. A jestli si pamatujete dobře, že mi osud nakázal koupit si snickersku a dokážete spočítat kolik je 20 – 3, tak se teď možná za pačesy držíte se mnou.

Chvíli zvažuji žebrání u vchodu o tisíc pesos a vyhlížím, jestli neuvidím mezi poletujícími turisty někoho z hostelu. Nakonec si sedám na římsu vyhlídky pod kamenem a kochám se výhledem.

Kochám se tu pár hodin až do západu slunce. Lézt na budr mě už ani nenapadá. Kvůli tomuhle výhledu se Guatape stává jedním z TOP míst, které jsem v Kolumbii navštívil.

A ještě pár fotek z vesničky…

Facebook Comments
2017-01-25T05:07:01+00:00