Motorkou z Prahy na Saharu – 1. část cesty

Vyrážím z Prahy...

Andyho Cestopisy - Motorkou z Prahy na Saharu

Praha - Plzeň - Karlovy Vary

Duben 2019 se připravoval na překlopení do své druhé půlky a hned jak se o to pokusil popohnáním rtutě teploměru nad 15°C, hodil jsem batoh na záda, nastartoval motorku a vydal se na cestu z Prahy do Marakéše v Maroku.

Motorku starou téměř 30 let v hodnotě, za kterou byste nepořídili ani nový iPhone, jsem koupil teprve před 2 měsíci a seděl jsem na ní jen párkrát. To abych si ověřil zda funguje.

První den jsem původně plánoval dorazit do Mylhůz. Název města jak z Harryho Pottera. Je to město kousek za hranicemi Francie. Chtěl jsem co nejdřív dorazit na jih Francie, abych po cestě nemrzl. Za nejdůležitější a nejpodstatnější jsem považoval nestrávit noc v Německu. Ale jestli chcete rozesmát boha, svěřte se mu se svými plány.

Z Prahy jsem vyrazil do Plzně, pochlubit se ještě přátelům svým smělým plánem a následně se přemístil do Varů, kde přespím před pokořením první překážky: Německem.

 

Po příjezdu do Karlových Varů, se dozvídám,  že táta odjíždí následující den na výlet do Holandska… hmm, říkám si…  ideální příležitost oznámit mu, že taky vyjíždím na menší projíďku. Už ho vytáčím na mobilním telefonu:

Já:Ahoj tati! Tak ty si jedeš do Holandska a ani mi nic neřekneš?! 🙂 Tak abys věděl, tak já jedu zítra do Maroka! Na motorce.

Táta (po mírně napínavé odmlce): Na motorce?Hmm… tak to pojedeš přes Německo a nejlíp asi kolem Stuttgartu. Zavolej tetě, můžeš tam přespat.

K zamyšlení: má ještě smysl používat frázi „vytáčení na telefonu“?

Vytáčím tetičku. 

Už to bude pár let, co jsme se s tetičkou neviděli, ale slovo dalo slovo a společně s obavou, že tetička nebude už ani tušit kdo jsem, vyšuměl i můj plán nezůstávat v Německu dýl než je potřeba.

Tetička žije v Německu od nepaměti, takže jsem přes její Stuggartský přízvuk adresu nerozuměl úplně na sto procent. Vlastně jsem neporozuměl ani názvu města. Ale říkal jsem si, napíšu taťkovi a ten mi adresu určitě napíše, já ji zadám do Google Maps a je to vyřešený. Na tom se nemohlo nic pokazit.

Karlovy Vary - Stuggart

Ráno se probouzím brzy, vyrážím směr Cheb. Od táty jsem získal název města a ulice. Číslo popisné nikdo neví, ale mají u vchodu místo poštovní schránky soudek. To zní slibně. 

Hladina nervozity něvědomím kam vlastně jedu stoupla relativně vysoko. A vyšplahala se o ještě něco víc v okamžiku uvědomění, že bych se měl zastavit ve Vodafonu. Musím se ujistit, že mi v zahraničí bude fungovat mobilní internet. Nezbytná to věc k online mapám. Ochotná slečna za pultem mi oznamuje, že internet mi fungovat nebude a dokonce ani samotné telefonování a že s tím aktuálně nemá možnost nic udělat.

Rychle si dělám screenshoty mapy na mobilu, do bločku si píšu názvy měst, které budou sloužit jako stěžejní body a vyrážím směr všemi vysněný západ. Na beznaděj způsobenou nemožností zavolat si o pomoc nebo o radu a nebo o upřesnění adresy tetičky, jsem tu chvíli raději vytěsnil. Když problém vyřešit nemůžeš, neřeš ho.   

Mám jiné starosti, jako třeba se vyhnout dálnicím. Na rychlou jízdu nejsem připraven. Je pravda, že jsem na motorce přejl půlku Mexika a také sever Vietnamu, ale v obou případech měly motorky maximální rychlost okolo 60 km/h. Neomezená rychlost dálnic v Německu by ve mně vyvolala jen paniku. 

O hodinu později…. 

Jedu neustále po dálnicích a z helmy mi téměr vyskakují vykulené oči. Přísně se v nich odráží můj strach a nevolnost způsobená rychlostí  130 km/h. A to hlavně proto, že jsem tady bez pochyb nejpomalejší vozidlo široko daleko. Když se bojíte a nemáte na výběr, tak je na to jednoduché řešení. Zatnout půlky a pokračovat. 

Několikrát jsem zkusil z dálnice sjet, ale vždy jsem okamžitě ztratil ponětí o mé aktuální poloze. A tak jsem se vždy musel raději vrátit na dálnici, kde o ukazatele na Stuggart nebyla nouze. Nebylo to nic příjemného. Ono v 15°C na motorce ve 130 km/h v cyklistických rukavičkách z Decathlonu, to není zrovna hitparáda. Je totiž všeobecně známo, že hranice mezi odvahou a blbostí je velmi tenká. Tentokrát jsem se cítil na blbé straně  hranice. Možná jsem měl počkat ještě rok nebo dva a pořádně se na to připravit… Eeee… ne.  

Už se blížím, ke Stuggartu, ale podezřele stoupám. Objevuju se na nějakých horách. Najednou jsem na místě, kde jsou úžasné výhledy a bláznivý parašutisti. Jsem jednoznačně ztracen, ale ten výhled, pocit svobody a dobrodružství mě naplnil pocitem štěstí a hrdosti nad svojí nebojácnou odvážností (už se to přehouplo na dobrou stranu).  Je potřeba si udržet pozitivního ducha výletu. 

Dorážím do vesničky, kde má údajně bydlet tetička. Nacházím i ulici. Nacházím i nějakého pána, co na mě mává. „Gutten tag… Nicht sprechenzie dojč.“ A to už se ve vchodu baráku objevuje tetička 🙂

První cíl cesty úspěšně zdolán.