Motorkou z Prahy na Saharu – 8. část
španělské pobřeží
z Tarragony do Valencie
Návrat do minulosti
Nostalgie začíná hrát na plné obrátky. Ve Španělsku jsem žil přes 3 roky, ale o tom asi v jiném, o něco delším, cestopisu.
Poprvé jsem byl ve Španělsku ale už kdysi. Bylo mi kolem 20ti let a byla to možná moje první dovolená mimo ČR bez rodičů. S přáteli jsme vyrazili do městečka Peniscola. Vybavuji si z toho jen pár vzpomínek. Santu Clause, zlomenej zub, ukradnutej meloun a týpek, co okradl firmu kde dělal, aby s náma do Peniscoli mohl jet.
Trochu si zajíždím, abych se mohl do Peniscoli po letech vrátit. Je to víc než půl druhé dekády a tak mě tu naštěstí nikdo nepoznává 🙂
Bohužel to tu nepoznávám ani já. Něco mi říká, že hrádek na výčnělku pevniny do moře, je trošku povědomý… a tak si s ním udělám helmfie (helma+selfie = helmfie), dám si rybu k obědu (juchů, už nejsem ve Francii, tak si můžu dovolit se najíst i v restauraci 🙂 ) a pokračuju dál v cestě.
Dnes mám v plánu dorazit do Valencie, to je cesta okolo 260 km, Google Maps říkají 2,5 hodiny, takže za 5-6 hodin tam budu.
Projet Evropu kolem pobřeží kolem do kola byl můj sen už několik let. Představoval jsem si, jak to bude dechberoucí zážitek, vidět neustále na jedné straně z útesu moře a odpočívat v přímořských vesničkách. Skutečnost je vždy trošku jiná a i když už pár dní cestuji kolem pobřeží, moře jsem viděl asi tak třikrát a jednou z toho z Mekáče, když jsem se zastavil na kafe a wifi. Oboje stálo za prd, ale účel splnilo. A romantický výhled s kávou v ruce kazil bohužel jen zelený kontajner na odpad. Všechno se to tvářilo moc hezky, všechno to stálo za prd, ale co bylo důležitější, bylo mi i tak děsně fajn.
Je to něco jako, když sledujete cestovatelský fotky na instagramu, říkáte si jak to tam musí být krásný a když se tam jednou vydáte, tak vidíte, že je to ve skutečnosti mnohem víc obyčejnější než jak jste si to představovali. Až se s tím vnitřně smíříte, začnete si ty místa zase jednou užívat. Ale je to proces.
Do Valencie mi schází už jen pár desítek kilometrů a dostávám se do městečka Benicassim. Je to zajímavé místo u moře. Zajímavé hlavně tím, že se tu koná každý rok hudební festival, kam přijíždějí světové kapely. Co je ale zajímavější, festival je zaměřený na Angličany. Když jsem tu před cca 5ti lety na festivalu s přáteli byl, tak jsme byli jediní, kdo v celém areálu mluvil španělsky.
Pařit s Anglánama utrženými ze řetězu není vždycky úplně zábava. Angličani jsou známí svou zdvořilostí. Jsou zdvoříli za každou cenu a dokážou se dokonale ovládat. To si ale nese svou cenu. Jakmile se opijou, sebekontrola veme za své a všechna ta potlačovaná nezdvořilost najednou vybuchne jak papiňák.
Když si na to vzpomenu, hned se mi klepou kolena… ne strachy, ale to se snažím ze vzpomínek setřást anglickou moč na mých nohách. To když jeden anglický džentlman v davu začal dělat potřebu všude kolem sebe, před sebe a na všechny kolem sebe… Viva la Anglia…
Proč mi jen ve vzpomínkách zůstávají takovýhle zběsilosti? 😀 Ale má to tu i světlé stránky. Představte si tu idylku: probudíte se ve stanu, jdete se vykoupat do moře, pak se opalujete, k obýdku rybku, pak zajdete na koncert svý oblíbený kapely, probudíte se ve stanu a jdete se koupat do moře, opalovačka, rybka, koncík…
Valencie
Do Valencie dorážím v pozdním odpoledni. Ubytovávám se v hostelu a vyřážím na obhlídku města a na nákup. Valencie při západu slunce mě láká na delší pobyt.
Valencie je město opery a paelly. Lepší kombinaci nevymyslíte.
Druhý den si Valencii procházím znovu. Tohle město má něco do sebe. Na dovolenou by to úplně nebylo, ale představa delšího pobytu, třeba půl roku nebo rok, to mi přijde jako zajímavý nápad. Tohle město vypadá, že umí žít naplno.
Zrovna tu probíhají nějaké svátky, Velikonoce to asi nebudou. Snad nějaká lokální srAnda. Kdo ví, trošku ztrácím pojem o čase. Lidé jsou tu v krojích a s radostí se nechávájí fotit od ostatních.
Všimli jste jsi jak jsem šikovně zakomponoval Andy do slova srAndy? Počkejte až dorazíme do Maroka, to bude velký písmeno S.
Zobrazit příspěvek na InstagramuPříspěvek sdílený Ondrej Andy Huk (@huko),
Abych se držel svých zvyklostí, vydávám se mimo hlavní ulice a zamířím do zaprášených malých uliček. Pro mě je od té chvíli Valencie špinavé město plné graffiti všemožné kvality. Líbí se mi tu, má to mladého ducha. O dvě ulice vedle se rodinky promenádujou v zámeckých šatech a o pár uliček vedle je tu punkem prosáklá komunita. Tady se musí žít dobře. Ale je čas se hnout z místa Cartagena čeká!