Motorkou z Prahy na Saharu – 7. část
z kouzelného Séte
do teplého Španělska
Opouštím plameňáky
Séte mě nadchlo a už si v hlavě plánuju, jak se sem jednou vrátím a strávím tu delší dobu. Pravděpodobně toho tady už moc víc neobjevím, ale určitě tu najdu příjemnou pohodu. Takže něco na důchod 🙂
Na dnešní cestu jsem si naplánoval vzdálenost přes 400 km. Google Maps mi tvrdí, že to zvládnu za 4,5 hodiny. Pro mě to ale znamená, že budu na cestě přibližně 8-9 hodin. Zní to zvláštně, ale vychází to přibližně tak. Je potřeba započítat přestávky pro hýždě, oběd, zastávky v městech a na zajímavých místech. Vyřážím raději brzy ráno, abych pak nemusel řídit za tmi.
Přicházím k motorce a za řidítkami nacházím zelený papír s velkým razítkem POLICIE SÉTE FRANCE. Polije mě studný pot. Je mi jasné, že na pokutu ve Francii si budu muset vzít hypotéku. Rychle spěchám zpět na hostel a ptám se na recepci co jsem provedl?
Všechno dobré… jde o upozornění, že se bude v ulici natáčet film a že si mám přeparkovat. Dost bylo dramat ve Francii! Je čas vypadnout.
Na hranicích Francie
a Španělska
Značky u silnice naznačují, že mě brzy bude vítat na benzínkách obsluha ikonickým HOLA! Moje motorka nemá ukazatel, který by mi řekl v jakém stavu je nádrž paliva. Jedno vím, ale jistě… už tam moc není a benzín ve Francii je zatraceně drahej a já jsem blízko Španělska, kde bude o poznání levnější. Ale mně se z Francie ještě nechce a kousek od hraniční čáry vidím v dálce na pahorku odloženou vesničku. Ideální rozloučení s Francií, oběd v odlehlé vesničce.
Jsem ještě ve Francii, takže krom toho, že je tu drahý benzín, tak je tu drahý i úplně všechno ostatní. A tak když říkám „oběd“, znamená to v překladu do Andyštiny, že si dám to nejlevnější co tu existuje. Camembert a bagetu. Ve Franci jsem možná strávil týden… no možná spíš sedm dní, ale camembertů jsem tu stihl spořádat víc, než na kolik by Monty mohl vůbec pomyslet.
Dokud jsem neobjevil cestování na motorce, tak mě samotné cestování nikdy extra nebavilo, spíš naopak. Je to stresující záležitost. To na motorce, to je jiná. To je zenová záležitost. Pokud teda zrovna neřídíte. Je to ta volnost a spontánost, která řídí vaše činy. Z ničehož nic sjedete někam, kam jste původně vůbec neměli namířeno, objevíte místo, které na mapách neexistuje, svalíte se tam do trávi, čumíte do blba a je vám dobře.
Nedává to smysl? No a co… 🙂
Barcelona za trest
Pokračuji v cestě a zadek mě už bolí tak, že zastavuju každých 20 minut, abych aspoň na chvíli přestal bolest cítit. Většinou se snažím hýždě prokrvit tím, že do nich plácám rukama a bouchám vší silou. Určitě to musí být zajímavý pohled pro kolemjedoucí rodinky s dětmi. Kolik jsem asi tak tímto traumatickým zážitekem zničil dětských důší, které měly za to, že něco takového je jen za trest.
Co bylo, ale za trest bylo projetí kolem Barcelony. To už jsem seděl na motorce střídavě jen na levém nebo pravém stehni… blbě se to představuje, ale je to takové pravzláštní akrobatické cvičení. Často je něco podobného možné vidět při závodech motorek na okruzích, kde se na nakloněné motorce motorkář dotýká v zatáčkách kolenem země. Něco podobného jsem praktikoval také, nicméně motorka byla naprosto rovně a já se kolenama nedotýkal vůbec ničeho. Tady už jsem začínal traumata způsobovat i sám sobě. A to hlavně proto, že při míjení Barcelony vjedete na obchvat, kde hodinu nemáte kde zastavit. Tohle byl jedním slovem očistec!
Jsem za Barcelonou a mířím do Tarragony, začíná se stmívat.
Tarragona a trable se samoobslužným hostelem
Dorazil jsem do Tarragony. Je to středně velké město. Hostel mám rezervovaný. Rezervaci jsem udělal hned po snídadni, těsně předtím než jsem vyrazil na cestu. Už jsem zmiňoval, že nemám signál ani internet v mobilu? No a v tomhle případě se to šeredně nevyplatilo. Někdy v průběhu dne mi prý z hostelu na mobil poslali kód, přes který jsem se pak mohl dostat dovnitř hostelu. Byl to samoobslužný hostel, kde není recepce. To jsem asi při rezervaci přehlédl a teď bylo pozdě s tím něco dělat. Zvonek nedělal vůbec nic. Být v noci v cizím městě a nemět kde přespat? To teda ne!
Naštěstí mám vždy připravenou alternativu a narozdíl od Avignonu, tady to bohudík vyšlo. O pár bloků dál zvoním na ošoupané dveře neznámé budovy. Z druhého patra si tu někdo pankáčským způsobem zřídil hostel. Necítil jsem se tu moc bezpečně a dokonce mi ani nevadilo, že to tu vypadá jak v doupěti drogových dealerů. Hlavně když nemusím spát na ulici.
Ráno si přivstanu a udělám rychlou prohlídku města. Poprvé vstoupím do moře. Ledový jak prase! Okouknu zdejší monumenty, coloseum a vyrážím dál na jih…
