Motorkou z Prahy na Saharu – 2. část

Ze Stuttgartu do Mylhůz

Andyho Cestopisy - Motorkou na Saharu

Nemít internet, nevadí...

Kecám, jasně že vadí. A přísahám bohu, vůbec mě nenapadlo, že 60ti letá důchodkyně nebude mít doma wifi 🙂 Můj plán stáhnout si u tetičky offline mapy, podle kterých bych mohl pokračovat dál směr Maroko, úplně nevyšel. Nicméně stačilo najít první lyšejník, určit podle něj a pozice Slunce směr jihozápad a už jsem byl opět na cestě za dobrodružstvím. 

McDonald je spása

Asi byste mi neuvěřili, kdybych vám tvrdil, že jsem dojel až na Saharu sledováním lyšejníků. Ve skutečnosti mě zachránil McDonalds. Původně jsem si myslel, že to budou benzínky. Ale ne, na benzínkách jsem bezpaltnou wifi nenacházel. Za to McDonald, kam normálně dobrovolně nechodím, mi poskytl poklidnou internetovou oázu. Kolik jsem jich po cestě navštívil, už ani spočítat nedokážu. Kolik jejich břitkých kafí budu muset ještě vypít než dorazím do cíle, to počítat raději ani nechci.

Andyho Cestopisy - Motorkou na Saharu

Práce a jízda ruku v ruce

Od Stuttgartu do Mylhůz je to jen něco málo přes 250 km. Předešlý den jsem ujel přes 400 km, což byla moje první delší vzdálenost. Jak se ukázalo později, 400 km je cca maximální vzdálenost, která je pro mé hýždě ještě relativně snesitelná. Vše nad 400 km je pak vyloženě horor. 

Nutno podotknout, že i když se to nezdá, nejsem na dovolené. Při této jízdě musím také pracovat a rozdělit čas mezi jízdu a práci. Cílem je, aby si mí klienti ničeho nevšimli. Ti co se ptají, těm svou cestu netajím. Někteří si však dodnes myslí, že jsem ještě někde v Mexiku. Většina z nich se však kupodivu vůbec neptá. Co ale všichni potřebují, je mít věci na webu hotové a to je pro mě zásadní. 

Pracovat se musí, benzín se sám nezaplatí. Na účtě mám asi 1000 Kč a cesta do Marakéše ještě daleká. 

Upozornění: Sami doma nezkoušejte vyrážet na cesty s tisícovkou v kapse. Na to je zapotřebí léta tréninku a online zaměstnání. 

Andyho Cestopisy - Motorkou na Saharu

Mylhůzy

Dorážím do  Mylhůz a je to moje první setkání s Francií. První co mě zaujalo bylo množství černochů. Musím přinzat, bylo to něco, na co jsem si chvíli zvykal. Nemám nic proti černochům, ale z filmů člověk zná Francii trošku jinak. To je samý Louis de Funès, Jean Reno, Jean Paul Belmondo a někde na konci řady najdete jednoho černocha Omara Sy. Zkuste si vygooglit „herci Francie“ Pak přijedete do Mylhůz a Belmondo nikde, za to Omar na každým rohu. 

Když v Čechách potkáte černocha, tak se za ním ze zvědavosti otočíte a tady bych si ukroutil krk. Což by pak při cestovaní na motorce mohlo způsobit potíže.  

První francouzské jídlo

Ubytovávám se na hostelu, kde mi na recepci, řeknou, že si mam motorku zaparkovat do stojanu na kolo. Neprotestuji. Ptám se, kde se můžu najíst, odkazují mě na skvělou restauraci naproti. A tak ochutnávm svoje první francouzké jídlo. Kebab. 

Ráno se probouzím, jdu na snídani a konečně je to tady! Croasaint! Můj první francouzský croasaint! Jsem v sedmém nebi, cítím se jako pravý Francouz!

Nasedám na motorku a vyjíždím směr Lyon.