Motorkou z Prahy na Saharu – 12. část

tenkrát poprvé v Africe

Marocká krajina - Motorkou po Maroku - Andyho Cestopisy

Po té co jsem se dostal z přístavu a prošel celní kontrolou, odmítl první nabízeče simkaret a vyjel o něco výš, dostalo se mi výhledu na přístav, který byl obklopený pár jeřáby a jinak nic. Nevím co jsem čekal… vlastně vím, čekal jsem antylopy, lvy, písečné duny, lítající supy nad hlavou… ale myslím, že jsem viděl víc Maroka ve španělském přístavu Algeciras než zrovna tady. 

Pokračoval jsem dál v cestě a věřil, že moje naivní představy Afriky se v jeden okamžik stanou skutečností (třeba za 20 let až pojedu do Safari). 

Uplynulo pár kilometrů a ocitl jsem se v horách, v Marockých horách a s výhledem na moře. Pohled to byl dechberoucí a já zmatený jak lesní včela. Byla to opravdu nádhera na pohled, kazila to jen potřeba potřeby.

Při jízdě na motorce je odskočení si do přírody na čůrání to nejmenší. Věc, nad kterou nepřemýšlíte, netrápí vás, vždy se lehce vyřeší. Ne ovšem v Maroku. Jediné co totiž k tomuto úkonu potřebujete, je místo bez lidí. Ale zdá se, že to v Maroku možné není. Na každých 50 m, jinak úplně opuštěné silnici, je vždy minimálně jedna osoba. Někam jde. A za 50 m jde další, jen opačným směrem. Je to marocká neřešitelná past! 

Dorážím k blankytně modrému jezeru, kde si dělám přestávku. Jen tak čumím, culím se, protože jsem poprvé v Africe, užívám si okamžiku a vychutnávám si pocit pokoření jednoho ze svých životních přání.

Ale jak později zjišťuji, v Maroku nejste nikdy sám a to i když se vám zrovna nechce čůrat. Prostě nikdy. Motorku už mi obkličuje malý klučina, všechno osahává a přitom se na mě kulišácky směje. Citím se jak ve filmu, marocké dítě poprvé vidí motorku a diví se co to je. Nechávám ho zatroubit a pak mu ukazuji jak se motorka startuje. Chce si to sám zkusit a já téměř okamžitě zalitoval, že jsem se tomu přání neubránil. Klíček v motorce otočil a držel, nechtěl pustit a to, že motor řval a sýpěl ho vůbec netrápilo. Mě trochu jo… vlastně dost.

Výměnou za seznámení s mojí motorkou jsem hochovi ukradl duši pořízením jeho fotografie. 

Motorkou po Maroku - Andyho Cestopisy

Sušenky a hašiš

Jak je vidět z fotky, nemá obleček z kůže zebry a pár motorek už asi v životě viděl. A ukradená duše fotografií, zas tak ukradená taky nebyla, protože se hned ptal na peníze. Místo toho dostal sušenku. Mojí velkorysosti chtěl využít i rychle se blížící muž. 

Několika anglickým slovíčky se představil jako otec dítěte, což se potvrdilo tím, že se k němu syn hned měl a popadl ho za ruku. V druhé větě pán pak dodává, že má skvělý hašiš na prodej. Na drogy já moc nejsem, nedělají mi dobře. Slušnost je mi však blízká a tak mě napadá, že bych tatínkovi místo obchodu, také mohl nabídnout sušenku. Ale včas jsem si to rozmyslel, s úsměvem odmítl drogového tatínko-dealera, nasadil helmu a vyrazil dál spokojeně dál.

Marocká krajina - Motorkou po Maroku - Andyho Cestopisy

Ty výhledy

Pokračování v jízdě přináší další výhledy na marocký venkov a i když je to úplně jiné než jsem si to představoval, jsem tím absolutně unešen. Často zastavuji a něco si fotím a nebo se jen tak bezmyšlenkovitě rozhlížím. Třeba konečně najdu okamžik, kdy se vyčůrám bez obecenstva. Přání je to zbožné, avšak naprosto nevyslyšené. A tak se místo úlevy jen kochám a kochám okolní krajinou.

Marocký osel - Maroko na motorce - Andyho Cestopisy

Když už to vypadalo, že mám šanci se zachránit před hospitalizací z důvodu vnitřní exploze a že nikdo není kolem, tak se jako mávnutním kouzelného proutku objeví pán na oslíku. Jak je něco takového možné se mě neptejte. Rychlost standardního čtyřnohého oslíka je přibližně o 1 km/h menší než dvounohého člověka a o 2 km / h menší, pokud na oslíkovi někdo sedí. Jak je tedy možné, že jsem si pána na oslíku všiml až když byl téměř u mě, to netuším. 

Ještě než si mě stihne všimnout, vytáhnu foťák a… pozdě, už kouká mým směrem, ze zdvořilosti namířím objektiv na krajinu a dělám jakože nic, že jsem si ho vlastně vůbec vyfotit nechtěl. Slimáččí rychlostí projždí kolem mě, smykem zastavuje, kopýtka hvízdají… Mává na mě a naznačuje ať si ho vyfotím. Lidi jsou tu skvělý! 

Pořídím fotku. Mám radost. Pán slézá z oslíka a jde ke mně. Ajta krajta… Ptá se na nějakej peníz a usmívá se. Já jejich peníze ještě nemám a tak mu místo toho nabízím poslední cigaretu v krabičce a zapalovač k tomu. Stejně přestávám kouřit. Vlastně jsem nekuřák. Jenže k motorce cigarety patří a tak jsem si je cestou musel pořídit. Správný motorkář je jako kovboj, oře má sice železného, krávy místo nahánění odhání a místo klobouku má helmu, ale zbytek je téměř podobný:  má Malborky a bolavej zadek. Všechno je to stejně jedno, s kouřením je konec a basta! S čůráním evidentně taky.

Marocká benzina - Maroko na motorce - Andyho Cestopisy

Na motorce sice ukazatel zůstatku benzínu nemám, ale pohled na ujeté kilometry od posledního natankování mi říká, že se mi blíží drama. Toho je potřeba se vyvarovat. Zajíždím k benzínce, krom pobíhajících slepic nacházím i obsluhu a ptám se zda můžu platit kartou. Tak prý ne. Zrovna nefunguje terminál. A tak začíná drama.

Přijíždím do prvního města, z dálky vidím i pláže, ale vesele je ignoruju, je potřeba místo vln lovit prachy. Už projíždím kolem prvního bankomatu, hledám místo k zaparkování a vracím se k bankomatu. Helmu v ruce, vyberu peníze a jdu zpátky k motorce. Tady už na mě čeká pán, který skoro sám sebe praštil přes prsty, po té co kontroloval jak moc je moje pouzdro na mobil na motorce připevněné. Moc ne, odepíná se vážně lehce. Byl tak téměř přistižen při činu, ale aby zachránil situaci, začal mě vášnivě zaučovat do Marockých zvyklostí: „To nesmíš tohleto, to by ti hned někdo ukradl. Tady si měl štěstí, tohle je malý město, ale ty určitě míříš dál do větších měst a tam tě okradou dřív než řekneš kuskus.“ Verze pro angličtináře: „Not good sir, bad. Here ok, other city bad, rob you!“ 

Jsem tu sice jen pár hodin, ale začínám pomaličku tušit, jak se to tu bude vyvíjet. Není to Evropa a budu muset začít být trošku více na pozoru.  Zvládl jsem měsíc v Brazílii, žraloky na Borneu a frontu na Český poště, tak zvládnu i Maroko. Podle toho co jsem načetl, patří Maroko mezi velice bezpečné země a největším nešvarem co tu na vás čeká jsou jen kapesní krádeže. A já mám u sebe jen zaprášenou motorku, starou zrcadlovku a počítač, který má displej rozpůlený na dvě části, nic z toho do kapsy nenarvu, takže jsem vlastně v pohodě.

Marocká krajina - Maroko na motorce - Andyho Cestopisy

Při průjezdu menší vesničkou zjišťuji nemilou věc. Marocké silnice jsou upečené ze skla. Snad proto, aby omezili tření, možná proto, že mají kvalitní válce a nebo jen proto, vaří asfalt z vody, kdo ví. Ale při sjíždění malého svahu i při velmi nízké rychlosti, není dobré dupnout na brzdu, když vám do cesty vleze postarší babička. Maročanům sice na silnice přechody přechodce nakreslili, ale už jim k nim nedali návod. Proto je z vesela ignorují a vy musíte být stále na pozoru. Zde mají starší přednost i před motorkama. Hamstnu na brzdu a motorka jede dál a gumy jen piští, já taky. Babičky vykulí oči a jak srna zírající do dálkových světel nákláďáku, zmrzne. Zmrzne a civí na burácející dvoustopý stroj… zastaví? nezastaví? Vše se odehrává jak zpomelaný film, ale to neznamená, že bych paní nemohl nechtěně přejet a způsobit jí trauma jak psychické, tak fyzické. Strhnu motorku stranou a zastavím se o obrubník. Podívám se na zem, jestli jsem najel šlupku od banánu… ne. Otestuji botou asfalt a jo… je to jak ledová plocha, už jen hubertus a brusle.

Trochu vyděšený, ale i tak spokojený pokračuji dál. Jsem tu teprve chvíli a už jsem jedné staré paní zachránil život. Člověk se prý musí umět sám pochválit.

Pádím si to dál krajinou a kochám se jen co mi mé kochací schopnosti zvládají.

Marocká krajina - Maroko na motorce - Andyho Cestopisy

Cíl pro dnešní den se blíží. Ujel jsem jen něco kolem 60 km. Město Tetouan se vynořuje z horizontu jak atomová ponorka na Kubě a já cítím, že se blíží další dobrodružství. Ale o tom až v další kapitole. 

A na ochutnávku pár fotek z příštího cestopisu: