Kolumbie
Kapitola 2

Kolumbie
Kapitola 2

Medellín

Po týdnu v klimatem nepohostinné Bogotě se vydávám autobusem vstříc Escobarovo domovině.  Mířím do Medellínu. Pokud jste viděli vychvalovaný, syrový, drsný  a z mého pohledu hodně povedený seriál Narcos (2015), tak vyrazit do Medellínu je to poslední, co by vás napadlo.

Tenhle cejch si Medellín jen tak neodpáře a zdejší to vědí. A tak se o tom nechtějí ani moc bavit. Pablo Escobar je pro ně “ten zločinec” a jeho jméno raději nevyslovují. Při skupinové prohlídce města je nás cca 30 lidí  a průvodce. Většina z nás se chce ptát na Escobara a seriál Narcos, který Kolumbii a Medellín poměrně kvalitně zmedializoval/prodal. Náš průvodce se sice tématu nevyhýbá, ale zpracovává ho velmi rychle:

“Je to pro nás pořád hodně čerstvé, spoustu z nás v té době ztratilo členy rodiny a hodně přátel. Když o tom máme mluvit, je to jako kdyby nám někdo otáčel nůž zabodnutý v břiše. K tomu seriálu lepší nic neříkat, je plytký a skutečnost byla mnohem surovější.”

Ve filmech a seriálech je Escobar popisován tak, že pro určitou vrstvu lidí byl něčím jako Robin Hood. To, podle zdejších je pravda tak na půl. “Robin Hood” to byl jen pro ty chudé, kteří pro Escobara pracovali, na ostatní se prý moc neohlížel. Náš průvodce to vyčíslil tak, že cca 3-4 % obyvatel Medellínu si možná mohli dříve myslet, že Escobar byl dobrodinec.

A jak Medellín působí? Mnohem moderněji, čistěji a bezpečněji než Bogota. Zaujala mě například nadzemka a její význam pro Medellíňany. Ti ji skoro až uctívají, zastávky jsou vypulírované, vagóny bez jediného odpadku a používat jí, je prostě pohoda. Nadzemka protíná celý Medellín a umožňuje tak během hodinky dostat kohokoliv z jakékoliv části Medellínu do protilehlé části (hodně zjednodušeně řečeno). To se zdá jako samozřejmost, ale pro obyvatele Medellínu je to božský dar. Bez nadzemky by za prací nebo do školy museli cestovat autobusem až třeba 4 hodiny, což se prostě nedělo. Dostupnost práce a vzdělání, která je nyní právě díky nadzemce, výrazně napomáhá ke snižování kriminality. Zatímco v devadesátých letech počet turistů v Medellínu nepřesáhl 10 tisíc, dnes se počítá do stovek tisíc. Více turistů, více příležitostí vydělat si legální prací, nižší kriminalita.

Oscara v Bogotě jsem se také ptal, co si myslí o Escobarovi a Narcos. Také se o tom moc nechtěl bavit. Bylo mu cca 15-18, když Escobara zabili dva bloky od domu, kde bydlí jeho rodiče. Díky téhle narkoválce přišel o několik kamarádů. Zamyslel jsem se nad tím, že Oscar má vysokou školu a je architekt… měl jsem za to, že se všechna ta krvavo-sněhová historie týkala spíše nižších vrstev žijících ve slamech. Očividně ne.

Jorque a jeho přítelkyně

Jorque je Kolumbijec, rodilý v Medellínu. Sektáváme se ve čtvrti, kde mám hostel. Hned mi kupuje lahváče a sedáme si v parku mezi dalších 100 mladých lidí a povídáme si o životě v Kolumbiji. Pití lahváče v parku pro nás Čechy zní možná trošku pod úroveň, ale ne tak v Kolumbiji. O něco později přichází i Jorqueho přítelkyně Johana (popis: Kolumbijka), usmívá se a usrkává ze svého lahváče 🙂 Oba jsou ohromně vřelí a přátelští. Vymýšlejí, co můžeme podniknout a zvou mě na grilování v širším okruhu rodiny. Připomínám jen, že Jorqueho jsem poznal před 5 lety v Anglii a viděli jsme se tehdá všeho všudy možná tak 5x.

Kazach UX

Další den mě seznamují s mladým Kazachstáncem Anatalovem, který chce strávit bezdůvodně v Medellínu 2 měsíce v jejich apartmánu. Jinak žije s rodinou v Kalifornii. Anatalov rád spí. Někdy i 13 hodin denně. Anatalov chce být UX designér a pracuje na svém portfoliu. Proč je v Medellínu a proč tu chce zůstat tak dlouho zodpovědět nedokáže.

Upřímně musím říct, že k Němcům a Růsům jsem měl vždy tak trochu negativní postoj. Jediné co o nich vím, je z hodin dějepisu a nebo z jejich turistických náletů na mé rodiště Rusovy Vary. Takže předsudkům na růžích ustláno. Zatímco Němců jsem v průběhu cestování poznal již celou řádku a můžu tak říct, že jsou to naprosto úžasní a neskutečně přátelští lidé, tak Rusů jsem zas tolik nepoznal. A Anatalov se bohužel zrovna ukázkou “ruské nenadřazenosti” nestal. Což může být, ale zapříčiněno  kombinací s kalifornským podnebím a tak prozatím házím Anatolova do stejného pytle s Varskými soudruhy a počkám si na dalšího soudruha, který snad obrázek o Iváncích vymaluje jinými barvami.

Výlet do slamu

Z Kazachstáncem se setkávám na zastávce nadzemky a ani nemusíme platit další jízdenky a rovnou ze zastávky vyrážíme lanovkou směrem do kopců obkličující celé město. V kopcích jsou rozprostřené slamy. Obydlí pofidérních zdí a většinou se střechami z vlnitého plechu. Sledovat to z bezpečné vzdálenosti z lanovky je zajímavý zážitek. Jako byste koukali sousedovi v protějším paneláku do kuchyně a zvědavostí ani nemrkáte, jestli náhodou nezahlédnete něco nekalého nebo nemravného. Zároveň cítíte na žaludku jemnou křeč strachu, že se soused podívá vaším směrem a uvidí vás.

Vlastně ani nejedeme do slamu, ale do přírodního parku, který je mírně za hranicí města. Lanovkou jedeme asi 20 minut (je to dlouuuuhá lanovka). Přírodní park stál za prd, Kazachstánec trval na tom, že si musíme zkrátit cestu, která pěšky měla zabrat cca 20 minut, tím, že pojedeme na koních. Jsme oba skoro dvoumetrový obři, zatímco zdejší kolumbijský ohaři jsou spíše přerostlí psi. Když mi bylo deset, občas jsem naskočil na dědovo prase a hrál si na kovboje, ale nikdy jsem neskočil na dědovo vlčáka, chudák pes! Chudáci kolumbijský ohaři! Podlamovali se jim kolena jak opilé čtrnáctce.

Koníkové si odšlapali svůj okruh úplně jiným směrem, než kam jsme směřovali, my zaplatili a vyrazili tedy opět na naší 20 minutovou stezku. Kazachstánec cestou běduje jak o závod, že se mu nechce chodit takovou dálku a že to tam stejně nebude stát za to. Nic zajímavého jsme tam skutečně neviděli, metrový vodopád a malou říčku. Vracíme se do slamu.

Tentokrát při přestupu mezi lanovkami rebelsky vystoupíme z řady turistů a vstupujeme na půdu skutečného slamu, sestupujeme z bezpečných výšin do drsného předměstí. Vyrážíme do restaurace, která má výhled na celý Medellín. Veškerá ubytování, které míjíme jsou ukázkou kruté chudoby, krámy se značkovým oblečením a uhlazené restaurace však rychle přetváří obraz medellínských slamů na skanzenový park. Je to jako sahat na kobru, které vytrhali všechny zuby.

Granáty, explodující obézní ptáci a Botero

Zpátky do centra. Procházíte-li Medellínem, nemůžete si nevšimnout baculatých soch od zdejšího umělce Botera. Jeho umění už jsem zaznamenal v galerii v Mexické Guadalajaře, kde je také velmi oblíbený. Jeho sochy jsou obrovské a velmi drahé. Sám umělec však daroval přes 30 bronzových soch městu, aby z něj udělal kulturnější a lepší místo pro život.

Poslední zastávka prohlídky města s průvodcem je náměstí San Antonio v centru města, kde není skoro ani noha. Průvodce nám vysvětluje proč. Dříve toto náměstí bylo určeno pro kulturní akce a vždy to tu vřelo životem. Byla tu i jedna ptačí socha od Botera. Do ní někdo vložil batoh plný výbušnin. Ty zabily kolem 30 lidí, včetně dětí a žen. Sochu vybuchlého ptáka chtěl starosta odstranit. Ale Botero mu to rozmluvil, ať ji nechá kde je, jako vzpomínku a že vedle ní dodá nového ptáka jako ukázku toho, že se Medellín v boji za lepší budoucnost jen tak nevzdá.

V Medellínu se uměním bojuje proti kriminalitě a funguje to. Na místech, kde dříve byla kriminalita obvyklá, město vystavělo parky, galerie, náměstí a pomalu tak vyšoupává neřest na okraj města. To se například v Bogotě neděje a tam se můžete v centru města najednou objevit ve čtvrti, odkud budete rychle utíkat, hned jak si uvědomíte, že vám nad hlavou krouží hladoví supi.

Útěk do Guatape

Jorque znenadání onemocněl a z rodinného grilování padá. Johana mi píše skoro každý den a radí mi co bych měl ještě navštívit a ptá se jak se mám. Píše mi i po opuštění Medellínu a po celou dobu mého pobytu v Kolumbiji. Nehledejte v tom nic jiného než Kolumbijskou vstřícnost a přátelskou snahu pomoci. Velmi milé. Medellín toho nabízí na prozkoumání dost, ještě navštěvuji malou historickou vesničku v centru města, která si zachovala své kouzlo minulosti, zřejmě díky své pozici na kopci.

A hned po té utíkám na jezerové luhy a háje poblíž (prý) nejbarevnější vesničky na světě, Guatape.

Medellín

Ani nevím proč, ale moc mě toho pro Medellín nenapadá a přitom mám pocit, že v Medellínu se dá dělat tolik věcí. Možná je to tou zdejší atmosférou.

  • První co udělejte hned jak přijedete do Medellínu, zarezervujte si na následující den Free walking tour (rezervace je na webu). Je to v angličtině, ukážou vám to nejzajímavější v centru Medellínu, vysvětlí proč je Medellín takový jaký je, proč je Kolumbie taková jaká je, řeknou vám kde vyzkoušet typickou kuchyni a ukážou vám místa, kam se pak budete chtít postupně vracet. Takže čím dřív to uděláte, tím lépe.
  • Vyjet lanovkou nad slamy stojí určitě za to a můžete to spojit s výletem do přírodního parku Arví. Od parku, ale moc nečekejte, jen to berte jako procházku do přírody.
  • Ve čtvrti Poblado večer vyrazit do parků (jsou tu 2 větší), popít jednoho nebo dva lahváče není špatný nápad. Vyražte včas, kolem desáté večer budou možná policisti lidi nutit s alkoholem přestat. V Kolumbii se na věřejnosti pít nesmí, ale na místech, kde se schází lidé to policie do určité hodiny toleruje.
  • Pueblito Paisa je historická vesnička na kopci v centru města. Stojí za to se tam vyškrábat.
  • Pozor na to, že letiště v Medellínu, které je vidět na Googlích mapách, tak odtud se většinou nelétá. Letiště odkud se létá do Bogoty, Cartageny atd. je asi hodinu autobusem z Medellínu. Doporučuji z Medellínu vyrazit do Guatape a z Guatape se pak už nevracet do Medellínu, protože v půli cesty je letiště.

Facebook Comments
2017-01-11T05:50:43+00:00